Co jsou poruchy učení?

Dyslexie - jeden lístek z květuRodiče se často ptají na poruchy učení. Nejčastější dotazy jsem seřadila. Nyní vám je předkládám.

Často slyším výraz porucha učení. Co to vlastně znamená?
Obecně se dá říci, že jsou to takové poruchy, které brání dětem naučit se číst, psát a počítat.

Používáte množné číslo, ono je jich víc?
Ano. Mluvíme o poruchách učení, protože jde spíše o souhrnný název pro různé druhy poruch. Mezi nejčastější patří dyslexie, dysgrafie, dyosrografie, dyskalkulie. Také do této problematiky patří poruchy chování, tedy ADD, ADHD. Také můžete slyšet název specifické poruchy učení, specifické vývojové poruchy učení, jsou to názvy téhož. Děti, které mají tuto poruchu diagnostikovánu, nazýváme žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.

Ano, neustále tyto názvy slyšíme – specifická vývojová porucha, speciální vzdělávací potřeby, diagnostikované dítě! Nejde spíše o to, že některé děti jsou chytré, jiné méně?
Vaše otázka už v sobě obsahuje taky odpověď. Ano, potřebujeme zjistit (tedy diagnostikovat), zda je dítě (jak říkáte) chytré. A diagnostikou se přijde na to, že děti, o kterých zde mluvíme, chytré jsou, nezřídka až nadprůměrně inteligentní. Příčinu musíme hledat někde jinde. Z odborné literatury i praxe víme, že se těmto dětem rodiče doma věnují. Naši klienti mají dobré sociální i rodinné zázemí, do školy chodí pravidelně, snaží se při výuce, domácí příprava je dostatečná. Přesto se těmto dětem ve škole nedaří.

Dají se poruchy učení napravit? Je nutné těmto dětem nějak pomáhat?
Začnu u druhé části otázky. Jsem přesvědčená, že si tyto děti zasluhují podporu. To, že jejich porucha není na první pohled vidět, ještě neznamená, že tam není. Pokud uvidíme člověka se zlomenou nohou, nebudeme po něm chtít, aby vyběhl po schodech do sedmého patra. Spíše mu podržíme dveře, přivoláme výtah. Určitě nebudeme mít pocit, že mu nějak nadbytečně pomáháme. Až se noha zahojí, přijde na řadu rehabilitace, pak už si dveře otevře sám, po schodech klidně vyjde i do toho sedmého patra. No a stejně to je i u dětí s poruchami učení. Jen to není vidět. Takže jim také pomůžeme, otevřeme pomyslné dveře do čtení, psaní a počítání. Nabídneme „rehabilitaci“. Tím se dostávám k druhé části otázky. Stručně řečeno, pomoci se dá. Poruchy učení se dají napravit. Záleží přirozeně na tom, jak je porucha těžká, kolik poruch dítě má, kdy k nápravám přistoupíme. Zde neplatí rčení „Kdo nic nedělá, nic nepokazí..“ Naopak, hlava v písku zde situaci takovéhoto dítěte ve škole jen zhorší. V této souvislosti bych ráda upozornila ještě na jednu věc – něco, čemu můžeme říkat sekundární projevy poruch učení. Nezapomeňme, že tyto děti jsou chytré. Velmi intenzivně vnímají, že Haničce, která sedí vedle v lavici ta písmenka jdou, čte dobře, nemusí používat prsty při počítání… Čím více bude přibývat učiva, tím větší propast bude našeho školáčka od ostatních oddělovat. To asi nechceme. Jak se takové dítě asi cítí v dané chvíli? Jak se bude cítit v dalších školních měsících? Jaká bude jejich reakce? Jak tu situaci bude řešit? Možná se bude nějakou dobu snažit, ono to ale stále nepůjde. Tak co dál? Asi to vzdá, vždyť ono je to stejně jedno. Možná bude chtít uspět někde jinde – třeba začne zlobit, šaškovat, vyrušovat. Nebo bude před „školou“ utíkat – začne chodit za školu, může utíkat do nemoci… Takže kromě poruch učení se ještě přidají ty sekundární. Ty ovlivňují sebepojetí dítěte, ovlivňují jeho budoucnost. Třeba to, že vzdá další studium. Pokud ale posílíme dílčí funkce, správným postupem a metodami ovlivníme projevy poruch učení, můžeme dítěti pomoci. A to je dobrá zpráva.